Příliš mnoho hraček

Levné hračky
Rodiče si často stěžují na hromady hraček. Stejně jako děti je nezvládají uklidit a vlastně už o nich ztratili přehled. Přesto stále kupují další a další. A děti se uprostřed té záplavy nudí… Že by si už neuměly hrát? Něco tu zřejmě neladí. Co se pokazilo?

Možná vám babička vyprávěla o své z kousku dřeva vyřezané panence, ke které měla pokojíček z krabice. Váš dědeček vzpomenul cínové vojáčky a svou krásnou stavebnici. Oba se smáli a vyprávěli, jak si s tím vším vyhráli! Když tedy zrovna neběhali po venku.

Vaše děti mají pravděpodobě asi tak stokrát více hraček, než měli jejich praprarodiče. Vyhrají si však lépe, než si vyhráli oni? Vaše babička o svou panenku jistě pečovala, měla ji ráda, z odstřižků látek jí šila oblečky. Má vaše dcera k některé z panenek takový vztah? Za jak dlouho by si všimla, kdyby jí polovina panenek zmizela?

Domnívám se, že v podloží obtíží, jaké zažívají dnešní rodiny, je zejména spotřební způsob našich životů, komerce a reklama jakožto její nástroj. Dennodenně narážíme na reklamu přesvědčující nás, jak je právě tato hračka neodolatelná, jak zaručí štěstí našeho dítěte, stimuluje jeho rozvoj a zaručeně je zabaví…

A čím dál víc útočí výrobci prostřednictvím reklamy přímo na děti. Vzbuzují v nich touhu – a využívají jejich schopnosti vyprosit, vydupat, vysmutnit či vyvřískat si to, co chtějí.

Běhej, skákej, pojď se prát

Vedle hry s hračkami (manipulativní hry) existují ještě dva základní, neméně důležité typy hry:

  1. motorická hra (všeliké poskoky, balancování, točení hlavou atd.)
  2. sociální hra – hra „na něco“ (Já budu jako maminka a ty moje dítě, jo?)

V posledních letech máme tendenci manipulativní hru preferovat a zbylé dva typy naopak upozaďovat. Někteří rodiče musí chvíli přemýšlet, aby přišli na to, že vlastně opravdu existuje i „hraní bez hraček“. Proč?

Roli v tom hraje několik faktorů.

  • Motorickou a sociální hru nelze tak dobře zpeněžit, reklama o ní tedy mlčí, a my pak máme tendenci na tyto typy her zapomínat.
  • Zejména u motorické hry hraje roli i důraz na bezpečnost, který současnému rodičovství dominuje. S certifikovanými hračkami hrozí dítěti pochopitelně menší nebezpečí, že se zraní, než když někde běhá, skáče, pere se…
  • Touha rodičů, aby hra děti „rozvíjela“; důraz je kladen na budoucí úspěšnost dítěte v konkurenčním prostředí. Tím, co se má rozvíjet, jsou ovšem téměř výhradně intelektové (a to zejména matematicko-logické) schopnosti. A opět se tu chytá reklama – i když se zde těžko rozplétá, co je primární. Zda touha rodičů po rozvoji, či reklama sugerující, že dítě potřebuje tuto „rozvoj stimulující“ hračku.
  • Sociální hru pak dětem ztěžuje skutečnost, že mají oproti předchozím generacím silně omezené možnosti volné a nestrukturované hry s kamarády. Když si dříve hrály děti samy venku, měly tam ke hře spousty parťáků. Dnešní děti si často nemají s kým hrát. S vrstevníky sice kontakt mají, ale jde většinou o organizované aktivity v rámci školy či různých kroužků a tréninků.

Další nepravdou, kterou nám výrobci hraček podsouvají, je, že drahé hračky, které toho hodně umí, stimulují rozvoj našeho dítěte lépe než hračky jednoduché, obyčejné. Přitom je to právě naopak. S obyčejnou panenkou vymýšlí dítě spousty příběhů. S panenkou, která mluví a chodí, se hra často redukuje na mačkání knoflíku.

Jedna maminka vyprávěla příběh o vláčcích. Její děti (dvojčata) si mnoho měsíců hrály s dřevěnými vláčky. Stavěly si všeliké dráhy, mosty a tunely. Spolupracovaly, jezdily s různými soupravami a hra je velmi bavila. Pak dostaly drahou elektrickou vlakodráhu. Měly radost, hned si ji pustily a koukaly. Ale za hodinu je to přestalo bavit. Vlakodráhu si prý za celý rok pustily třikrát, vždy když se chtěly pochlubit návštěvě. Zajímavé je, že s příchodem vlakodráhy si děti přestaly hrát i s dřevěnými vláčky.

Méně hraček, více hry

Nedokonalé předměty slouží ve hře stejně jako dokonalé atrapy. Vedle toho však stimulují i dětskou fantazii. A pro příští hru se lehce změní v něco jiného. Obyčejný klacek může být chvíli holí, pak mečem, a nakonec puškou. Propracovaná maketa pušky zůstává provždy jen puškou.

  • Když má dítě méně hraček, má k nim hlubší vztah.
  • Když má jednodušší hračky, více při hře zapojuje svou fantazii.
  • A když je méně tlačeno do hry manipulativní a získá prostor a kamarády, vyhraje si i jinými způsoby.

Jeho osobnost se pak rozvíjí harmoničtěji.

Příliš mnoho hraček snadno vytvoří chaos, jenž děti dostává do stresu – a tedy daleko od hravého nastavení. Často pak těkají od jedné hračky k druhé, ale nejsou schopny komplexní hrové činnosti, neponoří se do hry plně – což je škoda. Právě při hře totiž děti přirozeně zažívají stav, který nazýváme nejčastěji po anglicku flow. Jde o stav plného, zaujatého prožívání přítomnosti. Dítě se soustředí, hra je pohlcuje a baví. V podobném stavu se nachází umělec, jehož právě „políbila můza“, či vědec, když dostal zajímavý nápad.

Podobně jako s hračkami to často přeháníme i s organizovanými aktivitami.


— Naše interní REKLAMA—

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ohodnoťte to počtem bodů (nejlepší=5)

Související články

Vložit komentář